… Jednoho kamaráda jsem měl v Praze hodně intimního, to byl malíř Hanuš Schwaiger, dobrý, nesmírně dobrý člověk, s takovým darem humoru od Pánaboha, kterým nikomu neublížil a snášel život a všecky svízele beze zloby; s ním a s jeho přátelí, s malíři Pirnerem a profesorem Kleinem, archeologem z německé university, chodíval jsem někdy večer na pivo nebo na víno - když jsem později začal být proti alkoholu, dopsal mi chudák Schwaiger, tehdy už hodně churavý: že mám pravdu, že i on se dává na mou víru a přestává pít - "protože už nemožu".
Hovory s T.G.M., Karel Čapek
… I Tomáš Masaryk zašel občas k bratrovi na skleničku, měl-li volnou chvíli cestou na universitu nebo zpět. Společnost umělců mu byla bližší než intelektuální hovory universitních kolegů. Chodili sem i Ludvíkovi přátelé malíři Mikoláš Aleš a Hanuš Schwaiger. Zvláště toho druhého si Masaryk oblíbil. Jako malíře i jako člověka. Schwaiger byl vrstevník Ludvíkův, a brzy se skamarádil nejen s ním, ale také s jeho starším bratrem. Byl nesmírně dobrosrdečný, nedovedl se hněvat, měl zvláštní dar humoru, který nikomu neublížil. I jeho tvorba vynikala osobitým kouzlem: Schwaiger připadal Masarykovi jako český Brueghel, ba přímo český Holanďan, starý holandský mistr, který z Nizozemí šestnáctého století zabloudil do Čech století devatenáctého: také on hleděl na svět jako umělec i více lidový než učený a spíše venkovský než městský - až po ten mýtický svět pohádek a báchorek, jejž vykouzloval na svých obrazech. - A Schwaiger zase sblížil Masaryka se svými přáteli, malířem Pirnerem, člověkem tichým a skromným, zato velkým umělcem, a profesorem Kleinem, klasickým archeologem zdejší německé university, zajímavým svou katolickou pravověrností. Tak našel Masaryk v bratrově vinárně další útočiště, kde rád poseděl i večer.
Stanislav Polák, Rukopisy
„Předek Laudonův dal vystavěti dřevěný lesní domek s věžičkou uprostřed střechy, ve vyzděném přízemku hajný a celé dřevěné patro pro panstvo, a v druhé polovici dvě světnice s kuchyní. Z jídelny stal se atelier, z druhé polovice útulný, zrovna sváteční byt.“
František Táborský, Několik let se Schwaigrem
Dobová pohlednice
Klasický pohled na chatu z paseky
Malba neznámého autora
Pohled z protější stráně
„Jakmile se vstoupí, je cítit vůni dřeva, neboť vše je obloženo starým hnědým dřevem. Pod trámovým stropem jsou napnuty pestře potištěné slovácké šátky, trocha barvy dělá oku dobře, je-li venku mlha. A na stěnách jsou konsoly z chorošů a na nich stojí dřevěné slovácké hračky, pestře pomalované louskáčky, ženy s putnami a Krakonošové.“
Ludvík Hewesi, Ver Sacrum
„Kterýsi večer na začátku letních prázdnin roku 1891 vešel jsem na kousek besedy do restaurace našeho bystřického hotelu – tehdy se zval U města Vídně – a jen jsem otevřel dveře, hle, u prvního stolu hned vlevo u dveří sedí – Schwaiger. Brada do mírné špičky přistřižená a kníry byly ještě tmavé. Pokuřoval a popíjel. Byl už po večeři. Doutník byl z těch dražších nezvyklého tvaru – později jsem zvěděl, že si objednával doutníky z Holandska, také jsem je později okusil – výborné – pivo bylo sice venkovské, ale chutnalo mu, na tácku pod jeho sklenicí přibývalo čárek jako by naň vylézala chlupatá housenka. Do oka padl mi hned také jeho oblek. Z nejlepší anglické látky, vybraný tón i střih. Vkusná kravata z dobré látky, v ní stará zlatá jehlice. Na levé ruce rovněž velký starý zlatý prsten. Na lavici u zdi ležel jeho šedý klobouk moderní, na něm světlohnědé kožené rukavice a za ním hůl s tenkou zlatou nahoře pod ohbím obroučkou. Aristokrat zevnějškem, nic nápadného, nic laciného a všedního na něm, ale všechno prima.“
František Táborský, Několik let se Schwaigrem
"Roku 1890 odešel poustevničit do bystřických lesů, jako dříve samotařil v Horní Pěné u Jindřichova Hradce; tam nalezl vedle svého zamlklého, hořkého a přísného Valašska v kavalíru staré ražby, hraběti Laudonovi, i druhého přítele mecenáše, tak potřebného umělci, před nímž demokratický měšťák český zapjal si srdce i kapsu."
F.X.Šalda, Tři smrti
„Zasedli jsme ve výčepu. Schwaiger neměl rád honoraci, jež se isoluje ve zvláštní místnosti. Díval se stále nedůvěřivě po mně a roztál, až když viděl, že piju. Potom se dovedl dát celý. „Jen zlí lidé nepijou“, prohlásil. A hned dodal: „Tomáše vyjímaje. Tomáš je tak dokonalý člověk – jen tuhle jednu vadu má, že nepije.“ To byl jeho úsudek o prof.Masarykovi. -A nyní ta duše jeho bez obav vystoupila a hrála barvami a jiskřila svými čistě broušenými fasetami.“
J.S.Machar, Parrhasios, malíř staré Hellady a dva malíři čeští
„…mě tatínek vyhnal z domu, já šel do Vídně, dostal se k Makartovi (Hans Makart – rakouský malíř, 1840-1884) a denní chléb jsem si vydělával hodinami na piano. Potom přišli za mnou, tatínek s maminkou. Dozvěděli se, že jsem přišel ve tři ráno domů a otec šel k Makartovi, aby mu ukázal, jakého lumpa to má na škole. A mlčenlivý Makart mu na tuto obžalobu odpověděl lakonicky: „Byl se mnou.“
H.Schwaiger, citace z J.S. Machara
„Malování? To mu šlo od ruky. A za obrázky dostával pěkné peníze. Hrozně rád maloval typické figurky. Chodil k nám tenkrát dratař, všeci mu říkali Jožka. Kdo ho neznal a nevěděl, že je dobrák a poctivec, byl by se ho polekal. Byl celý naježený, měl takové dopředu vysazené zuby, štětinaté obočí a hrozně pil. Pravíval: Mám enem jedno přání, kdybych tak mohl lehnůť pod bečku, otočit pípu a píť, píť…
Kdysi přišel Jožka k Schwaigerovi a prosil o nějaký groš. Schwaiger dostal právě nějakou větší částku za obraz. Nerozmýšlel se mnoho, sáhl do kapsy a jak nahmátl hrst peněz, tak je bez počítání dal dratařovi. Jožka vykulil oči – to si můžete myslet – nebyl schopen vypravit slova ze sebe, jen cosi hekal a vzlykal a najednou celý poděšený práskl dveřmi a utíkal, jak by ho někdo honil.“
Ze vzpomínek paní Scharfové, vdovy po nadlesním
Chata během Schwaigerova období
První polovina dvacátého století
Pohled na Schwaigerovu paseku
Ve skupince mužů v popředí Schwaiger pravděpodobně zcela vpravo